1. část roku jednou větou

15.5.2014

Jak jsem se v předchozí poslední větě nadšeně rozepsal, tak jsem zase zaspal. Jednoduše čas plyne rychleji než sám stačím běžet. Moc neběhám, tak proto…

Tak jedem…nový rok začal v okamžiku, kdy starý skončil, vážně, je to tak, pustil jsem se do dokončení projektu, ve kterém jsem udělal fatalní chybu, podělal jsem celý systém spolupráce, mezi mnou, klientem a vývojovým týmem, no, je pořád se co učit, byl čas na facku, uštědřil jsem si ji, adopční řízení se chýlilo ke konci, najednou to dostalo tak nějak rychlý spád, poslední sezení s ostatními osvojitelkými páry, několik rozumů, několik slz, několik úsměvů, jedna návštěva dětského domova a bum…osudové setkání s Martínkem, nemocný chlapec s rošťáckými očkami a údivem na rtech, první slovo, které z něj před námi vypadlo bylo „auto“, stejné slovo, které jsem ze sebe vytlačil poprvé před svými rodiči před téměř 28 lety, když se rozhodli osvojit si mne z dětského domova, synchronicita se opět hlásí o slovo…pro svou nemoc neúmystitelný Martínek měl rázem jasno a dával to najevo, domnívám se, že si to vše připravil, našel si nás a vybojoval, my jsme též zabojovali, zabuleli, zabojovali, natešili, vyřešili, popostrčili, zamilovali se, rozhodli se, vyhráli, dokončili jsme osvojitelské řízení a po několik týdnech se sunuli z dětského domova společně s Martínkem do nového, neznámého…naším životem se prohnal tajfun, ještě dnes se z toho sbíráme, ale nacházíme rytmus, ani si nestačíme uvědomovat, kam se Martínek ubírá, jak se jeho stav zlepšuje, prstíky na nohou jsou pohyblivé, vlásky na hlavičce dlouhé, kůžička krásná, rošťácké očka jsou ještě více rošťácká, úsměv častější, už nejsme fousatej strejda Mariánek a teta Hanička, jsme maminka a tatínek, dlouho jsem se snažil najít systém jak pracovat z domova, nenašel, Martínek byl všude, manželce se podařilo přetrhat si vazy v kotníku, další tajfun, první snaha o pracovní rytmus se rozplynula, najednou jsem téměř dva týdny nepracoval, práce stála, snažil jsem se držet, nešlo to, nedržel jsem se, Martínek byl ohleduplný, ale já jsem se necítil, hle, další spojený bod, který byl nutný, díky Martínkovi jsem zjistil, že nechci pracovat z domova, vázat se na pracovnu, na jednu místnost, začal jsem pracovat odkudkoli, prodal iMaca, pořídil MacBook, utratil spoustu peněz po kavárnách, kde jsem trávil prakticky celý den a pracoval odtud, baví mne to, ale nebylo zázemí, pronajal kancelář, pořídil ikonické křeslo PeeM a počmáral si zeď barevnými křídami, vyjádřil jsem se, vyjadřovat se budu dál, nepracuji již pro klienty, mám své vlastní plány, nastartoval jsem jeden z obrovských projektů, sehnal investici, bude to jízda necelé dva roky dlouhá, vznikne dílo odrážející pouze mne samotného, bez připomínek, korektur, zbytnělých bodů, musím dotáhnout pár ještě běžících projektů, chtěl jsem to vzdát, ale chci být tím, kdo nevzdává, nezvádám proto, pracuji dál, mezitím filozofuji s Fritzie a Martinou…v tom všem mne po 28 letech objevil můj biologický sourozenec, bratr, emoce, emoce, emoce, dozvídám se, že není jediným, mám dva bratry, emoce, emoce, emoce, setkal jsem se s nimi, bylo to báječné, viděl jsem na fotce svou biologickou matku, jsem šťastný, že není mou matkou, již mám svou mamku, je to o hodnotách, kterým dávám šach mat, nevyznávám status quo, zžívám se s pocitem o sourozencích, zároveň pro mne rodina není nálepkou ani povinností, je o vnitřním pocitu, rodinou může být kdokoli, s manželkou nacházíme rytmus, posledních pár dnů se nám opět dobře žije, obdivuji manželku a její vnitřní sílu, jsme svobodní…dnes mi Martínek řekl: „mám tě moc rád tatínku“…

Share This

Vydávám velké malé události...fakt

Víte, moc toho nenapíšu, proto je každý nový příspěvek velkou malou událostí.

Abyste ji neprošvihli, nechte se informovat o novém čtení ihned po vydání.

Nebojte, otravnou reklamu Vám zasílat nehodlám...

Tak, a nyní stačí čekat na tu správnou chvíli...no, někdy to potrvá...