Novinky

Blok – Nikola Spojeetová

„Neptej se. Řikali – neptej se. Ptal jsem se – ale řikali: neptej se.“
Sedíme s Marianem na kafi a probíráme projekt, na který se neskutečně těším. Marian je člověk, který… Začnu jinak.

Nerozlišuji svůj život na období před a po nákupu matrace Dormeo. Když není zbytí, otevřu láhev bez otvíráku. Málokdy třídím odpad a chodím nakupovat nenamalovná. A teď co. Vezmete kamen, vy, co co třídíte, a rozbijete mi okno? Ne. Protože to nevíte. Tedy – za normálních okolností to nefunguje tak, že se potkáme na ulici a proběhne dialog typu: Ahoj, tak co pořád děláš? Hele, dobrý, netřídím odpad. Proběhne dialog typu: Ty bláho, ahoj… no jsi nějaká bledá. Ale je hic, viď.

Řeči typu Aby řeč nestála, ty jsou k nezaplacení, nikdo by je nekupoval dobrovolně. My jsme o level výš – my si je, potlesk, dáváme zadara. Hodnotíme se, abychom měli co říct, bez ohledu na to, jaký dopad bude mít to, co jsme řekli. I na mě to fungovalo – ahoj, prosim Tě, potkala jsem Ivetu, prej jsem bledá, zdá se Ti to taky? / Nikolko, řecká krev se nám do genu zamíchala velmi málo, směje se vždycky maminka, babička byla Polka, Ty nikdy nebudeš vpadat jako socha z ebenu. / Aha. To fakt musíme mít po ruce vždycky někoho, komu řekneme, co nám kdo řekl, aby nás uklidnil, že to jen řekl? Vůbec ne. Ale manipulace okolí nás k tomu tlačí.

Už Lotrando, který pronesl úvodní citát, byl vedený k tomu se zbytečně neptat. Ono byste se totiž mohli lecos dozvědět…
Jak stárnu, bývá mi více jedno – je mi jedno kdo kde a s kým, protože pokud to není jedno tomu druhému, tak mi to řekne sám, a nebo taky ne, a má na to právo. Je mi jedno, jestli to vím. A když to vím, nehodnotím. I když se někdy plácám v nejistotě jako moucha v gulášovce, vím, že vše, co potřebuji, to mám. A vše, co chci, pro mě není potřebné. Třeba nedávno jsem si objednala diář, na jehož první straně je motto Live more, Stress less – nepotřebovala jsem ho, ale potřebovala jsem číst, co je na něm – proto ke mně přišel. Kdo mi má co říct, ten ke mně přichází. Jenže my míjíme špičkové hovězí a zajímá nás omáčka. Je to dostatečně reprezentativní? Je to dost vidět? Mařena má Chanel rouge!

Marian mě motivuje k práci, ale zůstáváme lidmi.

Jemu je buřt, jestli přijdu nalíčená nebo v keckách – my spolu tvoříme – my všichni ve spojeetu tvoříme – žijeme víc a míň se stresujeme – protože ze zážitků čerpáme zkušenosti, a jakmile se začneme bát, strach nás ochromí, a to on nemá dělat, ten je dobrý k tomu, aby nabudil a motivoval, ale ne paralyzoval. Děláme chyby – ale také s nimi počítáme. Víme, že nejsme dokonalí – ale snažíme se každý projekt dělat tak, aby byl pochopen, vnímán, aby žil.

Jsem kozoroh a jsem detailistka. Až se mě na ulici zeptáte, jak se mám, vystavujete se riziku, že začnu odpovídat na zdánlivě řečnické otázky, protože všechno beru vážně. Možná se pak tedy dozvíte, že si jdu koupit zmrzlinu do La Favorita, že jsem bílá, protože jsem fakt trochu Polka a tak trochu bez kafe, že je mým velkým potěšením jen tak sedět a pít vychlazenou Plzeň. Zeptali jste se. Odpovídám. Dozvíte se to, co vás pravděpodobně nezajímá. Nebo to nabourá vaši představu o itelektuálce s nosem v knize a maximálně jednou deci bílého.

Marian je člověk, který se mě ptá: A dává Ti to smysl? Vidíte v tom smysl? Rozumíme si pořád?
Můj šéf se ptá jasně – a mně to dává smysl.
„Nikolo, pokud vyhodnotíte, že je hezky, sejdeme se v cukrárně.“
„Mariane, pokud vyhodnotíte, že je ošklivo, budu v Time Cafe.“
Zatím jsme se vždycky našli. No fakt. Live more. Stress less.

Nikola Hrkl’ová

marian.kadlec@icloud.com

Vydávám velké malé události...fakt

Víte, moc toho nenapíšu, proto je každý nový příspěvek velkou malou událostí.

Abyste ji neprošvihli, nechte se informovat o novém čtení ihned po vydání.

Nebojte, otravnou reklamu Vám zasílat nehodlám...

Tak, a nyní stačí čekat na tu správnou chvíli...no, někdy to potrvá...