Kým chci nebýt

19.10.2013

Tento článek jsem připravoval delší dobu, snad proto, abych si utřídil a v tom správném smyslu interpretoval všechny myšlenky. Dal jsem dohromady několik bodů, poznání, pravidel či zákonitostí, je jedno jak tomu budeme vlastně říkat, které zásadně ovlivnili můj život a jeho vnímání jak na osobní tak profesní rovině. Zcela upřímně, ksakru, proč to takové uvědomění si nepřišlo už před léty? Ale ono to má svůj důvod…říkám tomu spojené body.

Hele, veřte tomu nebo ne, nesnažím se vás přesvědčit o své filozofii, ale ukázat vám alternativu, která může někoho posunout z mrtvého místa, druhého však utvrdit v tom, že jsem idiot…

1. Proč zrovna já?

Znáte to, jakékoli příkoří, které vás potká, vyvolá onu parafrázi: „proč zrovna já?“ Vyhodí vás ze zaměstnání, kterému jste obětovali roky života a loajality, manželka vás opustila, zjistili vám těžké onemocnění, vykradli vás, nevybrali vás v přijímacím řízení do zaměstnání…poznáváte tyto situace? Musel jsem si projít skrze osobní tragédii blátem plných sraček, doslova snad Dantovským peklem, abych našel odpověď na otázku: „proč zrovna já?“ Dante Alighieri popisuje peklo jako trychtýř o několika prstencích. Každé zůžení trychtýře přináší větší míru utrpení a bolesti. No, pokud propadnete až na dno, nečeká vás nic jiného než očistec. Skrze něj pochopíte, že svět a život není dobrý nebo zlý. Život jednoduše je, veškeré dění jsou jen proudící energie. Svět se nespikl proti vám, vzpomeňte na tsunami v Asii, zemětřesení kdekoli na světě, na 11. září, na miliony dopravních nehod, na války, tornáda ve státech a já nevím na co ještě. Pochopili jste? Svět a život není proti vám! Vy sami jste proti sobě. Příroda nehraje podle pravidel, tady nejde o vás…

2. Svět mne pouze využívá!

Mnoho lidí se může domnívat, že jim společnost neprojevuje dostatečné uznání. Mohou se tak domnívat, protože je to pravdou. Každý máme nějaké potřeby, jsme od mala chtě nechtě součástí systému, který nás už ve škole dělí na pitomce a šprty. Snad možná vlivem toho se snažíme prezentovat v lepším světle než jací skutečně jsme. Já sám jsem byl ještě před lety přesně takovým. Ublížený pitomec, který se domnívá, že ho nikdo nedocení, ale hlavně nedocení i přes to, že vždycky slušně zdravil, uvolnil seniorům místo v hromadné dopravě, otevíral ženám dveře, byl hodný na své rodiče a měl spoustu zajímavých zálib. Uhníval jsem, byl jsem přesvědčený, že chyba je ve všech kolem, jen já jsem byl dokonalý. Ano, byl jsem dokonalý, ale pitomec. Zprvu, chybu vždycky hledejme u sebe, pokud se přesvědčíme, že máme čisté svědomí, pojďme hledat chybu jinde. Nikdy ne naopak! Měl jsem ve zvyku poměřovat druhé jinak než měřil sám sebe. David Wond to skvěle popsal v jednom z mohoha svých příspěvků na cracked.com:

Představme si, že někdo z vašich blízkých je postřelený na ulici. Leží v kaluži krve, křicí bolestí a stále krvácí. Všichni kolem čumí a najednou se přiřítí chlápek a křicí: „Ustupte!“ Prohledá vašeho umírajícího blízkého a vytáhne svůj kapesní nůž, kterým ho chce operovat. Ano, hned, teď, tady na ulici. První na co se ho zeptáte, zda je doktor, načež vám odpoví, že není. Dáte mu najevo, že doufáte, že ví co dělá. Jeho se to samozřejmě dotkne, vždyť je slušnej a má všechny vlastnosti, které jsem měl já v předchozím odstavci. Zakřičíte na něj k čemu vám to ksakru je, váš blízký potřebuje okamžitě pomoc, potřebuje někoho, kdo operuje střelné poranění. Zeptáte se ho, zda to umí nebo ne. Teď jste ho opravdu rozčílili, sám sebe se ptá, jak můžete být tak sobecký a povrchní, proč se nezaměříte na jeho klady. Opravdu záleží zda umí operovat, když se vždycky snažil být dobrým člověkem? V tom s ním začnete třást a řvát na něj, že je vám tohle všechno volný, že nepotřebujete takového magora, ale někoho kdo umí operovat.

Pochopili jste, že v roli toho pomatence s kapesním nožem můžete být vy samotní, a že postřelenou obětí je společnost jako taková? Nic vám to neříká? Hele, buď se budeme tvářit jako nepostradatelní nebo si ráno před zrcadlem uštědříme pořádnou facku a změníme přístup. Máme-li nějaké potřeby, je nutné se o ně postarat, nikdo jiný to za nás neudělá. A pokud se budeme domnívat, že ano, skončíme osamotě a v horším případě chudí a bez smyslu života.

3. Spasí mne konečně někdo nebo něco?

No tak, ruku na srdce…na co vlastně čekáte? Až za vámi někdo přijde a řekne vám: „pojď, neboj se ničeho, o všechno se postarám, nemusíš nic dělat a budeš úspěšný, zdravý, bohatý, oblíbený…“ Věřte nebo ne, ale s takovým přístupem se nikam nikdy nedostanete. Čekáte na to, až vám něco, ani nevíte co, obrátí život naruby. Takovou sílu máte jenom vy, sami v sobě. Čekat = nedočkat. Víte, mám kolem sebe přesně takové lidi. Jsou zdecimovaní, negativní, rezignovaní a jen čekají. Čekají až bude lépe, v horším případě čekají na bídu, která je jisto jistě dle jejich smýšlení nevyhnutelná. Chápete kam to vše míří? Jsme produktem vlastních myšlenek řekl Earl Nightingale. Budeme-li si takové bláboly nalívat do kebule, podřezáváme si větev pod zadnicí. Vždy je nějaká cesta ven, ale povětšinou je to cesta náročná, složitá a vyžadující opuštění komfortní zóny, proto asi není pro každého. Ale pokud se k ní rozhodneme, bude to stát za to. Je třeba nakopnout negativismu zadek, vyřadit ze života mediální vlivy – televizní zpravodajství, rádoby bulvární média atp. Zamysleme se kupříkladu nad večerním zpravodajstvím – vraždy, znásilnění, napadení, podvody, krádeže, války, neštěstí, tragédie, bolest…když si tohle pustíte každý den, musíte si zákonitě připadat, že vás chce někdo na každé procházce zabít. Je to hnus, sajrajt a způsob jak nalít národu do kebule notnou dávku negativismu. Oni, když se pak lidé bojí, lépe se s nimi pracuje… To je veřejná lobotomie.

4. Všechno kolem je vůči vám nespravedlivé . . .

Ale no tak, přestaňte se litovat, že si zasloužíte více, přestaňte si stěžovat, začněte makat sami na sobě. Svět a vaše prostředí je přesně takové jaké chcete, aby bylo. Trápení je pohodlné, ale pamatujte: „štěstí vždy vyžaduje úsilí, samo nikdy nepřijde“.

5. Co nabízíš ty?!

Nakopal-li někdo komfortní zóně zadnici a vystoupil z ní, začal mířit na jiné cíle než jeho okolí. Najednou vidí svět jinýma očima, má nové sny, cíle a najednou zjišťuje, že se daří. Co však napadne vaše okolí? Srazit vás, úspěch se přeci neodpouští. Nebude-li se dařit, jste jedním z nich. Jakmile však poznáte první krůčky úspěchu stavá se z vás vyvrhel společnosti balancující na pokraji zákona, dobrých mravů a podsvětí. To je opravdu většina taková? No asi jo, neveříte-li mi, přečtěte si někdy nějaké komentáře na webu. Je jedno jakého je zameření, ale kdekoli je zmíněn úspěch, najde se snad stovka škarohlídů, kteří vás budou přesvědčovat, že úspěch je trestný. Něco tady jednoduše smrdí…nefalšovaná závist. Přátelé, vyznávám a uznávám alternativní pohled na společnost. Mám pocit, že vystoupením z komfortní zóny systému se stáváte obžalovaným, žalobcem je v tomto případě líná ovečka, která ze strachu neopouští svou bezpečnou ohrádku. Stavím se jinak ke svému životu, alternativněji, nevyměním svou cestu pro pochybné pseudovztahy s lidmi neštastnými se svým životem, kteří si přejí abych též zahořkl.

Otázka na závěr: Co oni nabízí?

6. Myslet hlavně na druhé.

Myšlením v první řadě na druhé sebou nese předpoklad, že nemáte sami sebe rádi. Člověk, který vždy dává přednost druhému, neváží si svého já, nepečuje o sebe, nerozvíjí se, ale svou opičí láskou ničí životy druhým. Ve skrytu duše je možná nešťastným a jak může předat lásku, pokud sám sebe nemá rád. To mi jednoduše nedává smysl. Myslí neustále na to, co si o něm druzí myslí, chce se za každou cenu zavděčit. Postihne-li někoho bolest či tragédie je schopen na jeho utrpení myslet 24 hodin denně. Ale já se ptám, proč pro boha? Co plyne jeho „oběti“ z lítosti, kterou mu věnuje? Litujete kupříkladu obětí povodní, domníváte se, že pomáháte myšlenkami. Když bude takto přemýšlet celý národ…kam povede takové kolektivní soustředění lítosti? Lítost domy nevysouší, nezásobuje lidi pitnou vodou, potravou atp. Nelitujte, konejte! Marníte jen čas, to, že si myslíte, že jste dobrým člověkem neznamená, že jím opravdu jste.

Co říci na závěr, snad jen to, že se nesnažím svou filozofií někoho měnit, ovlivňovat či přesvědčovat. Každý máme ve své individuální duši svou filozofii. Uvedené body jsem nenačerpal čtením motivačních knih nebo blogů, jak může někdo předpokládat. Jednoduše jsem je prožil, děkuji za každou takovou zkušenost, která mne učí kým nechci být. Pokud se i vy rozhodnete něco změnit či vystoupit z komfortní zóny připravte se na to, že budete středem pozornosti, možná budete vykázáni z dosavadního života, přijdete o své přátele, kteří ve skutečnosti možná ani nejsou přáteli, přijdete možná o část rodiny nebo dokonce o zaměstnání. Platón řekl: V nejtěžších dobách se lidé semknou, úspěch je rozdělí. Věřte, ale že to vše stojí za pocit osobního vítězství, vyhrajete sami nad sebou a otevřete svému životu další rozměr a poznání. Limity neexistují, vy sami jste svým limitem. Život je darem, zázrakem přírody, a proto jej chci prožít…

Zpět na výpis příspěvků

Share This

Vydávám velké malé události...fakt

Víte, moc toho nenapíšu, proto je každý nový příspěvek velkou malou událostí.

Abyste ji neprošvihli, nechte se informovat o novém čtení ihned po vydání.

Nebojte, otravnou reklamu Vám zasílat nehodlám...

Tak, a nyní stačí čekat na tu správnou chvíli...no, někdy to potrvá...